logo
Atlas halových jevů

22 stupňové haloMalé 22° halo

22° halo je bezesporu nejčastějším halovým jevem. Jde o kruhový prstenec, jehož pomyslný střed se nachází ve Slunci nebo Měsíci, a jehož vnitřní okraj je ve vzdálenosti asi 22° (přesná hodnota je o něco nižší než 22°). Halo vzniká dvojnásobným lomem světla na náhodně orientovaných krystalcích tvaru destiček nebo sloupků. Někdy je bezbarvé s náznakem ztmavnutí nebo zčervenání vnitřního okraje, ale někdy bývá duhové s červeným vnitřním okrajem. Vnitřní okraj je nejostřejší a nejjasnější, se zvětšující se vzdáleností od Slunce halo slábne a postupně přechází do okolí. S měnící se výškou Slunce nad obzorem se průměr hala nemění.


22 stupňové parhelium22° parhelia

22° parhelia jsou po 22° halu nejčastějším halovým jevem. Jde o dvě skvrny, které se nacházejí vpravo a vlevo od Slunce. Někdy mohou být téměř bílá, ale většinou mají duhové barvy, z nichž nejvýraznější bývá červená na vnitřní straně. Jejich vzdálenost od Slunce kolísá. Jestliže je Slunce těsně nad obzorem, nacházejí se parhelia na malém halu a ve stejné výšce jako Slunce. S tím, jak výška Slunce nad obzorem stoupá, posouvají se parhelia do větší vzdálenosti a zároveň do větší výšky nad obzorem než Slunce. Současně s tím dochází také k poklesu jejich jasnosti. Tato parhelia vznikají dvojnásobným lomem na krystalcích tvaru destiček, jejichž základna je orientována přibližně horizontálně.


Cirkumzenitální obloukCirkumzenitální oblouk

Cirkumzenitální oblouk je duhově zbarvený oblouček, který jakoby opisoval zenit. Může vypadat jako tenký a nejasný oblouk, nebo jako široký a sytě barevný půlkruh, přičemž nikdy nebude jako kompletní kruh kolem zenitu. Vzniká na hexagonálních hranolcích, destičkách, jenž mají horizontální základnu. Cirkumzenitální oblouk uvidíme nejlépe když je slunce blízko obzoru.


Halový sloupHalový sloup

Halový sloup patří mezi nejčastější halové jevy. Má tvar vertikálně orientovaného světelného sloupu, který vybíhá ze Slunce (respektive Měsíce, vzácně též jasných planet). Rozeznáváme u něj dvě odrůdy a to horní a dolní část, přičemž horní část je mnohem častější. Vzniká odrazem světla na destičkovitých krystalech, jejichž základna je orientována přibližně vodorovně. Rovněž může vznikat odrazem světla na sloupcích s jednou vodorovně orientovanou stěnou (Parryho orientace), eventuálně dvojitým lomem s odrazem na destičkách, ale tyto dvě možnosti přispívají ke vzniku sloupu mnohem méně než první uvedený způsob. Právě díky tomu, že halový sloup vzniká nejčastěji jednoduchým odrazem, nemá duhové barvy a bývá zabarven pouze podle barvy slunečního světla. Je-li například Slunce nízko nad obzorem oranžové, dostává sloup oranžovou barvu, je-li Slunce žluté, má sloup rovněž žlutavé zabarvení. Halový sloup je pozorovatelný nejlépe při východu nebo západu Slunce, neboť při větších výškách Slunce nad obzorem se stává slabším a postupně zaniká.


22° dotykové oblouky22° dotykové oblouky

22° dotykové oblouky patří mezi časté jevy. Jde o dva oblouky, které se dotýkají horní a dolní části 22° hala. Vznikají na sloupkovitých krystalcích s horizontálně orientovanou hlavní osou. Díky tomu, že při jejich vzniku dochází k lomu a rozkladu světla uvnitř krystalku, můžeme u nich pozorovat spektrální barvy, přičemž červená barva se nachází blíže Slunci. Často ale bývají bělavé. S tím, jak roste výška Slunce nad obzorem, dochází k výrazné změně tvaru oblouků, a to tak, že při rostoucí výšce Slunce dochází k rozevírání oblouků až se při výšce Slunce kolem 35° mohou spojit v tzv. circumscribed halo (změna tvaru oblouků je na obrázku zde). Častěji bývá pozorovaný horní dotykový oblouk, který se nachází mnohem výše nad obzorem než dolní dotykový oblouk.


46° halo46° halo

Tento halový jev patří mezi vzácné. Je to kruh s vnitřním poloměrem přibližně 46° a se středem ve Slunci. Vzniká dvojnásobným lomem světla na náhodně orientovaných sloupkovitých krystalcích, ale jiným způsobem než mnohem častější 22° halo, které rovněž vzniká na náhodně orientovaných sloupcích. Ve většině meteorologických publikací je toho halo uváděno jako poměrně častý jev, ale u většiny pozorování se pravděpodobně jednalo o supralaterální oblouk. Celkový vzhled hala je podobný jako u 22° hala s tím rozdílem, že je mnohem slabší a difúznější, jak je vidět na obrázku. S měnící se výškou Slunce nad obzorem se vzhled hala nemění.


Moilanenův obloukMoilanenův oblouk

Je poměrně novým známým obloukem. Popsal jej Jarmo Moilanen v roce 1996 podle svého pozorování z roku 1995. Později zjistil, že tento oblouk byl pozorován již dříve, ale nikdo si ho nevšiml jako nového druhu halových jevů. Jaké krystalky způsobují vznik tohoto oblouku se v současné době ještě moc neví. Moilanenův oblouk se objevuje při nízké výšce Slunce nad obzorem a má tvar písmene V asi 11° nad Sluncem. Teoreticky může tento oblouk vzniknout i pod Sluncem.


Greenlerovy obloukyGreenlerovy oblouky

Greenlerovy nebo také difusní oblouky se nacházejí přesně naproti Slunce a tvoří velké X. Pokud je Slunce ve výšce kolem 20 - 25 stupňů, jsou nejkrásnější. Zdánlivě vybíhají z protislunce (existuje teorie, že i protislunce je vlastně část Greenlerova oblouku). Vidět samostatné difusní oblouky je velká vzácnost, většinou jsou pozorované s dalšími jevy, jako je Trickerův oblouk a Wegenerův oblouk. Greenlerovy oblouky mohou mít dvě podoby, rozdělují se na oblouk typu A a typu B. Jedná se o velmi specifické vlastnosti, které si zasluhují podrobnější popis, proto jej zde neuvádím. Vznikají na sloupcích s hlavní osou horizontální. Greenlerovy difusní oblouky poprvé popsal Robert Greenler. (Obrázek ve větším rozlišení získáte po kliknutí na něj.)


Trickerovy obloukyTrickerovy oblouky

Též zvané Trickerovy protisluneční oblouky, také vybíhají z bodu protislunce a s Greenlerovými oblouky tvoří velké X. Pokud vzniknout jen Trickerovy oblouky, vypadají jako úzké a menší X. Jejich viditelnost také závisí na výšce Slunce nad obzorem, pokud je Slunce níže, vypadají jako X, přičemž je jeho horní část hodně protažena nahoru a pokud je Slunce ve větší výšce, tvoří již klasický tvar písmene X. Vznikají na sloupcích s hlavní osou horizontální. Tyto oblouky poprvé popsal R.A.R. Tricker. (Obrázek ve větším rozlišení získáte po kliknutí na něj.)


Wegenerovy obloukyWegenerovy oblouky

Někdy zvané také protisluneční oblouky, i když mohou být viditelné nad horním dotykovým obloukem malého hala. Jedná se o poměrně jasné oblouky, které mohou v určité výšce Slunce (asi 23 stupňů) opisovat parhelický kruh, takže vypadají jako jeho slabší kopie. Pokud jsou Wegenerovy oblouky pěkně vyvinuté, dosahují od malého hala až za protislunce, které protnou. Wegenerovy oblouky jsou nejsnáze rozpoznatelné, pokud je kompletní parhelický kruh a celistvá vrstva cirrostratu. Vznikají na sloupcích s hlavní osou horizontální. Tyto oblouky poprvé správně vysvětlil Alfréd Wegener. (Obrázek ve větším rozlišení získáte po kliknutí na něj.)


další stránka