logo
Atlas halových jevů

Cirkumhorizontální obloukCirkumhorizontální oblouk

Cirkumhorizontální oblouk je obdobu cirkumzenitálního oblouku. Vzniká rovněž na krystalcích tvaru destiček, jejichž základna je horizontální, vzácněji na sloupích s tzv. Parryho orientací. Jde o vzácný jev a to hlavně díky tomu, že pro jeho vznik je nutná výška Slunce větší než 58 stupňů. Oblouk je poměrně dost velký se šířkou kolem 4° a mívá výrazné duhové zabarvení. V naších zeměpisných šířkách nevystupuje výš než přibližně 15 stupňů nad obzor, proto jej lze nejlépe spatřit v době kolem letního slunovratu kolem poledne, kdy se nachází Slunce poměrně vysoko. (Na obrázku je cirkumhorizontální oblouk zobrazen společně s 22° halem a částí parhelického kruhu.)


Parhelický kruhParhelický kruh

Parhelický nebo též horizontální kruh je bělavý kruh, který obepíná celou oblohu rovnoběžně s horizontem, přičemž leží ve stejné výšce nad obzorem jako Slunce, kterým kruh prochází. Tento kruh je častým ze vzácných jevů, ale většinou nebývá pozorovatelný celý, nýbrž jen jeho části. Vzniká na krystalcích tvaru destiček s horizontálně orientovanou základnou a také na sloupcích s vertikální hlavní osou a to jak odrazem, tak částečně i lomem světla na vnitřních stěnách krystalků. Na parhelickém kruhu se mohou nacházet další halové jevy a jak název napovídá, půjde především o parhelia. Kromě nejznámějších 22° parhelií jsou to například 90°, 120° a další parhelia, dále z kruhu mohou vybíhat v protislunečním bodě oblouky (Trickerovy a jiné) a může se na něm nacházet také protislunce. Celkový vzhled parhelického kruhu společně s některými dalšími jevy je vidět na tomto obrázku.


Supralaterální obloukSupralaterální oblouk

Tento halový jev patří mezi častější. Jde o duhový oblouk, který vzniká lomem světla na krystalcích tvarů sloupků s horizontální orientací. Podobně jako cirkumzenitální oblouk je pozorovatelný jen když je Slunce níže než 32 stupňů nad obzorem. Právě cirkumzenitální oblouk bývá velice často pozorovatelný společně se supralaterálním obloukem a dotýká se jej v jeho nejhornější části. Supralaterální oblouk je velice často špatně určován jako 46° halo, které je však mnohem vzácnější. Jak odlišit tyto jevy od sebe si můžete přečíst v článku Patrika Trnčáka ve zpravodaji Parhelium 2. Tvar supralaterálního oblouku se mírně mění s rostoucí výškou Slunce nad obzorem a to tak, že při vzrůstající výšce se oblouk jakoby rozevírá.


Hastingsovy obloukyHastingsovy oblouky

Jsou považovány za nejvzácnější podívanou v oblasti halových jevů. V určitém místě těsně opisují oblouky Wegenerovy, což znesnadňuje jejich určení. Musejí nastat opravdu ideální podmínky, aby byly tyto oblouky zřetelné a jasné. Existují pouze dvě potvrzená pozorování, roku 1986 a 1999, obě na Jižním Pólu. Někdy se mluví i o třetím pozorování v roce 1966, kdy tyto oblouky údajně pozoroval i jejich "objevitel" C. S. Hastings. Již dříve bylo známo několik pozorování "dvojitého" Wegenerova oblouku, které potom vysvětlil a určil Hastings. Sám Hastings ale netušil, že popisuje samostatný jev, ale myslel že vysvětluje Wegenerův oblouk. Vznikají na sloupcích s Parryho orientací.


Infralaterální obloukyInfralaterální oblouky

Jsou to dva duhově zbarvené oblouky vybíhající z horizontu vlevo a vpravo od Slunce, přičemž jejich část nejbližší Slunci je od něj vzdálena asi 46 stupňů. Vznikají na sloupkovitých krystalcích, které jsou orientovány horizontálně. Se vzrůstající výškou Slunce nad obzorem se mění jejich tvar a to tak, že spodní konce obou oblouků se k sobě přibližují, až se při výšce Slunce kolem 60 stupňů spojí a vytvoří tak jeden oblouk. Současně se těsněji přimykají ke 46° halu (pokud je v tu dobu pozorovatelné). Od nás jsou infralaterální oblouky dost vzácnou podívanou. Na obrázku vidíte (kromě 22° hala a parhelického kruhu) pravý infralaterální oblouk. Levý je jeho přesnou kopií, jenže zrcadlově obrácenou.


Pyramidální halaPyramidální hala

Jako pyramidální hala se označují kruhy s pomyslným středem ve Slunci, které vznikají na náhodně orientovaných pyramidálních krystalcích. Patří sem hala s poloměrem 9°, 18°, 20°, 23°, 24° a 35°. Často se můžeme setkat s jinými názvy těchto hal, a to s následujícími: van Buijsenovo halo (9°), Rankinovo halo (18°), Burneyovo halo (20°), Barkowovo halo (23°), Dutheilovo halo (24°) a Feuilleeovo halo (35°). U nás jsou pyramidální hala poměrně vzácná a asi nejčastěji se vyskytuje 9° halo, které je však poměrně blízko Slunce, takže se špatně pozoruje. Rovněž je někdy poměrně obtížné určit, o které halo přesně jde, protože zvlášť kolem vzdálenosti 22° od Slunce, kde se nachází 22° halo, může být hal s podobnými poloměry poměrně dost. Po kliknutí na obrázek jej získáte ve vyšším rozlišením. Můžete na něm vidět všechna zmíněná pyramidální hala společně s klasickým 22° halem, které taky na vhodných pyramidálních krystalech může vzniknout.


120° parhelia120° parhelia

Tato parhelia se nazývají též paranthelia a jde o poměrně vzácný halový jev. Nacházejí se na parhelickém kruhu (výjimečně mohou být pozorovatelná i bez parhelického kruhu) ve vzdálenosti 120° od Slunce a ve většině případů mají bělavou barvu. Velmi výjimečně mohou být slabě duhově zbarvena. Tato parhelia vznikají na destičkovitých krystalcích (tedy stejných jako obyčejná 22° parhelia) s přibližně horizontálně orientovanou základnou.


Kernův obloukKernův oblouk

Tento oblouk patří mezi nejvzácnější halové jevy a jsou známá jen dvě pozorování - pozorování H.F.A. Kerna, kdy byl oblouk objeven (1895), a poté pozorování při tzv. Saskatoon display (1970). Oblouk se nachází jakoby naproti cirkumzenitálního oblouku a má bílou barvu. Dosud není ani spolehlivě známo na jakých krystalcích vzniká, ale pravděpodobně to budou srostlé krystalky (destičky "přirostlé" na sloupek). Na obrázku je Kernův oblouk společně s cirkumzenitálním obloukem. Na obrázku je Kernův oblouk mírně barevný, ale ve skutečnosti je bělavý.


Lowitzovy obloukyLowitzovy oblouky

Jedná se o vzácnější halové jevy vznikající na krystalcích tvaru destiček, které rotují podél osy procházející přibližně rovnoběžně se základnami. Jde o oblouky (horní a dolní), které spojují 22° parhelia s 22° halem. Při nižších výškách Slunce nad obzorem se přimykají k malému halu a je velmi obtížné (prakticky nemožné) je rozlišit. Teprve při větších výškách, kdy se parhelia vzdalují od Slunce, se také Lowitzovy oblouky vzdalují od Slunce. Horní Lowitzovy oblouky se mohou dokonce nahoře spojit. Totéž platí i pro dolní, kde však dochází ke spojení až při dost velkých výškách Slunce (kliknutí na obrázek ukáže tuto situaci více názorně). Častěji bývá viditelný spodní Lowitzův oblouk.


Liljequistova parheliaLiljequistova parhelia

Jedná se o velmi vzácné halové jevy, které se nacházejí na parhelickém kruhu mezi 120° parhelii a protislunečním bodem, poněkud blíže protislunečnímu bodu než 120° parheliím. Na rozdíl od jiných parhelií, které vypadají jako kompaktnější skvrny, jsou Liljequistova parhelia velice protáhlá (10° až 15° dlouhá) a vypadají spíš jako zjasnění parhelického kruhu. Obvykle bývají velice slabá. Vznikají na destičkovitých krystalcích s horizontálně orientovanou základnou.


Parryho suncave obloukParryho horní suncave oblouk

častěji známý jako Parryho oblouk, se nachází nad horním dotykovým obloukem a patří k nejčastějším z těchto vzácných jevů (v České republice přibližně 3 – 4 případy za rok). Pokud je Slunce nízko, nazýváme jej Parryho horní suncave oblouk, pokud je Slunce výše a oblouk se více dotýká dotykového oblouku, říkáme mu prostě Parryho oblouk. Paprsek pro Parryho oblouk vstupuje vrchní částí sloupku a vychází alternativní stěnou. Tento paprsek také přispívá ke vzniku horního dotykového oblouku.


Parryho sunvex obloukParryho horní sunvex oblouk

je nejpěknější při malé výšce Slunce a vypadá jako písmeno V a je většinou doprovázen horním dotykovým obloukem také ve tvaru V. Paprsek vstupuje do horního pláště krystalku a vystupuje na opačné straně.